Zajímavosti o vodáctví
Koho veze loď aneb háček versus kormidelník
Když vodák usedne do lodi, uhlídá tam většinou ještě jednoho vodáka. Lépe řečeno vodačku, alespoň jedná-li se o vodáka-cestovatele. Existuje totiž ještě vodák-sportovec. Tento necestuje, ale soutěží: proto se vyskytuje buď sám nebo se spolujezdcem stejného pohlaví. Pokud soutěží s dívkou, posadí ji zpravidla dozadu, aby na ni neviděl.
Rozdíl mezi vodákem-cestovatelem a vodákem-sportovcem vynikne kupříkladu na nesjízdném jezu. Vodák-cestovatel odhadne jeho sjízdnost, třikrát se pokřižuje a potom za rachotu lodního dna jez sjede. Vodák-sportovec rovněž odhadne nesjízdnost jezu, přenese loď po louce a pod jezem trénuje. Vodáku-sportovci se tedy nutně jeví vodák-cestovatel v otevřené žebrovce a s ženskou na přídi jako nezodpovědný živel se sebevražednými sklony. Proč by jinak dovolil, aby dívka seděla vpředu? Jednak přes ni nevidí, jednak na ni vidí a to vše mu znemožňuje, aby se plně soustředil na výkon.
Vodáku-cestovateli však nejde o výkon, ale takříkajíc o člověka a jeho činy jsou motivovány daleko složitěji. Pokusme se mu porozumět. Odhrňme roušku tajemství, nahlédněme do podhoubí mezivodáckých vztahů a zalaškujme si s Freudem.
Umístění dívky na lodní přídi je hluboce rafinované. Souvisí se způsobem pohánění indických slonů, kdy mahaut sedí zvířeti na hlavě a před sebou drží větev zakončenou chutnými banány. Slon se snaží banány dostihnout, ale nikdy se mu to nepodaří, protože rychlost prchajících banánů je přímo úměrná rychlosti prchajícího slona. Osobně tomu nevěřím, mám za to, že slon je zvíře inteligentní. Ovšem v případě kormidelníka, ženoucího se marně za svým krásným háčkem, pláče inteligence tři kilometry za lodí, zatímco na palubě vládne tma, chaos, podvědomí, sex a první signální soustava. Kdyby na předním sedadle místo háčka seděl svazek banánů, uvažoval by kormidelník jinak. Přestal by pádlovat a banány by snědl. Čímž jsme se dostali do oblasti nejvnitřnější psychologie.
Kormidelníkova soudnost je vážně narušena pohledem na háčkovu šíji. Mylná domněnka, že loď řídí vlastně on, v něm probouzí mylný pocit, že je pánem osudu svěřené mu dívky, a touto mylnou logikou se dopracuje k mylnému závěru, že je mužem na svém místě. U háčka dochází k obdobnému rozpoložení. Mylná domněnka, že loď řídí kormidelník, probouzí v dívce mylný pocit bezpečí a představa, že její osud spočívá v rukou osmahlého svalnatce, ji naplňuje nevýslovným štěstím. (Nechť tedy dívka sedí vpředu, kochá se krajinou a svými představami.)
Kormidelníkovi, kterému se podaří provézt háčka bez úrazu třetí šlajsnou, se nafouknou ramena do neuvěřitelných rozměrů. Háček je v té chvíli zavalen vlnou něhy, sympatie a vděku. Loď se houpe na vlnách pohody a léto ji hladí sluncem. Lze si přát víc? Pomiňme skutečnost, že kormidelník ve šlajsnách často řve hrůzou a nechápe, jak to, že se loď ještě ani jednou nepřevrátila, zatímco háček suverénně odkopne loď od zrůdné traverzy, ke které míří kormidelník v deliriu děsu. Ve slušné vodácké společnosti se o takových věcech prostě nemluví.
Kormidelníkova iniciativa, akceschopnost, klid a neohroženost závisí tedy v první řadě na osobnosti háčka. Proto nejsou háčkovy kvality zanedbatelnou záležitostí. Zahloubejme se nad stručným přehledem základních typů háčků, abychom si mohli vybrat ten pravý podle své mentality a podle svých schopností:
- háček-melancholik. Éterická dívka s tzv. vnitřní hloubkou. Hodně čte, ale málo pádluje. Na lodi většinou dumá, přemýšlí, kam běží voda. Méně už, kam běží loď. Při výčitkách kormidelníka, po srážce s kamenem a nad trhlinou v lodi pláče. Její pohyby jsou vznešené a pomalé. Proto jde všem typům kormidelníků na nervy a po dvou hodinách jízdy v nich probouzí nevyléčitelnou skepsi.
- háček flegmatik. Ve spojení s cholerickým kormidelníkem vytváří ideální dvojici. Kormidelník vře jak váza přeplněná, hrůzně cvaká chrupem a bubnuje pěstmi do prsou, zatímco háček většinou spí nebo chytá mouchy. Oběma cesta mile ubíhá a rádi na ni vzpomínají. Plačící kormidelník-melancholik naopak flegmatického háčka otráví a probouzí v něm pudový odpor.
- háček-sangvinik. Tento typ háčků je na našich řekách nejvyhledávanější. S háčkem-sangvinikem je pohoda. Směje se, zpívá, nad vším žasne, vše se mu líbí, nikdy si nezoufá a kormidelníkovi lichotí. Proto je každý kormidelník ochoten zaplatit za získání háčka-sangvinika jakoukoli cenu.
- háček-cholerik. Obávaný, avšak atraktivní typ. Se strhujícím temperamentem pádluje, kouří a vymotává loď z vrbiček, pokřikuje, trhá sebou a bez výstrahy vyskakuje z lodi. Při výtkách silnějšího kormidelníka hryže pádlo nebo bok lodi. Je schopen se snést pouze s kormidelníkem-flegmatikem, kterému háčkovo poskakování nevadí a který jej čas od času lhostejně spíchne pádlem do vody.
- háček-kecálek. Je pronásledován fixní ideou, že řízení lodi rozumí přinejmenším tak dobře jako kormidelník. Proto neposlouchá, odmlouvá, a rozhodne-li se kormidelník objet kámen vlevo, háček nasupeně řídí loď vpravo. Tím se narušuje rovnováha na lodi a posádka často bývá předmětem posměchu. Kormidelník postižený háčkem-kecálkem se proto snaží co nejdříve se tohoto zbavit.
Jen kvůli úplnosti se zmiňme o případech, kdy posádku tvoří dva muži nebo dvě ženy. Zde nelze mluvit o háčcích v pravém slova smyslu. Oba členové posádky se střídají na kormidle a jsou si rovnocenní; na lodi proto vládne vzájemná úcta a nuda.
Koho nosí voda aneb malá sociologická studie o vodácích
Vymezit pojem vodáka je poměrně nesnadná záležitost. Snad by se dalo říct, že vodák je ten, kdo se pohybuje na řece v plavidle, hnaném silou vlastních paží - ale co s veslaři, co s rybáři, zadumaně sedícími na pramičkách, co s dětmi v neckách. Asi neexistuje žádná přesná definice vodáctví, ale přesto lze rozdělit vodácký národ na další menší skupiny. Pomineme-li základní dělení podle typu lodí, můžeme přistoupit k dělení podle stupně vývoje.
První a vývojově nejnižší kategorií jsou rekreanti. Lze je poznat podle toho, že kromě plavek, láhve piva a opalovacího krému v lodi nic nemají. Vyskytují se vesměs na hladkých a bezpečných vodách nepříliš daleko od svých chat, bud, vil a hausbótů. Jejich vodácké umění je nevalné a drsnějšímu počasí se vyhýbají.
O stupeň výš stojí rodinkáři. Není radno se nad ně příliš vytahovat, neboť rodinkáři zhusta bývají ostřílení, zkušení vodáci, jež rodinná situace nebo pokročilý věk donutili slevit s nároků, ale ještě by leckterému zelenáči dokázali předvést, co je to vodácký fortel. Vyskytují se v době prázdnin na nepříliš náročných vodách, na Lužnici a na Nežárce jich bývají k vidění takové spousty, že se navzájem dotýkají špičkou a zádí. Nepříznivé počasí je zahání do stanů, do hospody nebo dokonce na vlak. Leccos by vydrželi, ale je třeba mít ohled na děti.
Velké vážnosti požívají dobrodruzi. Vydávají se na řeku už za časného jara a uhánějí na řece na zpěněných vodách jarního tání, provázeni poslední zimní chumelenicí. Lze je spatřit na řece i tehdy, když je hladina pokryta vrstvou spadaného listí a první mrazy povlékají ledovou tříští klidné zátočiny. Létem poněkud opovrhují jakožto zženštilým obdobím, kdy je nízký stav vody a břehy plné aut a pupkatých výletníků. Jejich lodi jsou omšelé, plné záplat, rýpanců a jiných stop po zápasech s nebezpečím. Prší-li, odějí se gumákem a se zádumčivým výrazem v tváři pádlují k neznámému cíli, jímž bývá zmoklé tábořiště, vodou nasáklý spací pytel a oheň, který prská a nechce hořet.
Přechodným vývojovým typem jsou začátečníci. Svými znalostmi o vodě a technikou patří mezi rekreanty, nadšením mezi dobrodruhy a výskytem mezi rodinkáře. Do které kategorie definitivně zapadnou, záleží jen na tom, v jakém stavu se dostanou do cíle své první cesty po vodě.
Zvláštní třídou jsou závodníci. Vyskytují se výhradně v hejnech, vedených přísným mužem - trenérem. Lze je spatřit jen na krátkých exponovaných úsecích řek. Opatřeni autobusem a vlekem sjíždějí tyto úseky pořád dokola, až znají každou vlnku jménem. Nad peřeje zavěšují červeně a zeleně pruhované laťky, aby ostatní vodáky tloukly po hlavách. Na potulné vodáky hledí dost zvysoka, vědomi si své nadřazenosti v užívání vodácké techniky; visí nad nimi, ale Damoklův meč stáří. Když přijde jejich Den, tak pak se teprve ukáže, zda se tok závodníkova života obrátí do hospody nebo ke klidnějším ale méně pomíjivým vodám sportu nespoutaného limity, časy a tréninkovými dávkami.
Vodáci bývají převážně lidé společenští, shlukující se do větších zájmových skupin. Život v partách pak přináší možnost dalšího dělení.
V každé vodácké partě najdete především skupinku perfektních jezdců, kteří bývají ozdobou zájezdů. S bravurní jistotou sjíždějí všechny peřeje, stupně, umělé překážky a je jim věcí cti, aby každý z nich sjel vše to, co už sjel někdo jiný z téže skupiny před ním.
Mezi nimi vyniká špičkový jezdec. Bývá obvykle mladší a dosud neokusil sílu a nebezpečí divoké vody na vlastní kůži. Do obtížných míst jezdí bez dívání, zrovna tak překonává jezy a propusti. Miluje diváky. Vždy znovu a ochotně najíždí do jazyka propusti cítí-li, že na něm spočinulo oko fotoaparátu nebo dokonce kamery. Přehání náklon lodi v naději, že to na obraze vyjde. U táboráku připraví ostatním horké chvíle vyprávěním o sjezdech fantasticky obtížných řek, o hrůze peřejí a o utonulých vodácích, takže nováčkům vstávají vlasy hrůzou při pomyšlení na zítřejší exponovaný úsek Lužnice z Veselí do Tábora.
Mezi špičkovými jezdci velmi často nacházíme v partě vodáka-šílence. Techniku obvykle nemá žádnou nebo jen okoukal, většinou špatně, pár efektních prvků, ale zato se s odvahou vrhá do věcí, které se obvykle považují za nesjízdné. Stačí, aby kdokoliv před ním prohlásil, že už to tady jednou někdo jel a jde na věc.
Někdo si zase vyrovnává své komplexy honem prvosjezdů. Vydává se na říčky, které se považují za nesjízdné nikoli proto, že by byly tak obtížné, ale že je zásadní rozdíl mezi plavbou a smýkáním lodí po vlhkých balvanech. Libuje si v náhonech na šířku lodi, jakož i v sotva smočených jezech.
Následuje na pohled nezajímavá skupinka houževnatců, kteří denně tiše upádlují příslušnou dávku kilometrů, nenápadně bez velkého humbuku projedou i těžkými peřejemi a vorovými propustmi, aniž by na sebe zvlášť upozornili. Přitom právě oni tvoří základ party, neboť se ochotně podílejí na připínání a odpínání vleku, na přenášení lodí i na dalších všedních a fádních pracích, bez kterých ovšem nelze žádný zájezd uskutečnit.
Pohromou výprav bývají obtížňáci. Obvykle už dva měsíce před nedělním zájezdem si od vedoucího vyžadují detailní podrobnosti. Na sraz však přicházejí pozdě a s naprosto neskladnými zavazadly, jako jsou konve, pouzdra na housle, lodní kufry a pod. Zpravidla již na prvním kilometru v naprosto přehledném místě udělají strašlivou havárii a samozřejmě nemají nic na opravu a také nic nedovedou opravit.
Neméně obtížné bývají dvojice on a ona, z nichž jeden to "umí". To se pak z podjezí, vrb i stanu ozývají staccata vášnivých nadávek a hrozeb připomínající scény z italských filmů.
Jinou metlou je žena-beruška. Na sraz přichází zpravidla jen v přiléhavém svetru a texaskách, s kabelkou obsahující bikiny a toaletní potřeby. Budiž řečeno ke chvále špičkových jezdců, že jeden z nich se berušky obvykle ujímá - a pak je vše v nejlepším pořádku. Pokud ovšem sexappeal dotyčné neprobudí dostačující zájem, rozehrává žena-beruška rejstřík úsměvů a gest, který má za úkol nahradit nedostatky ve výzbroji a odzbrojit i toho nejnevrlejšího příslušníka vodácké party.
Zvláštní kategorií jsou vodáčtí skoroprofesionálové. Prošli se střídavým úspěchem řadou kurzů na nejrůznější úrovni a vlastní papíry, potvrzující, že mají koncesi radit a udílet pokyny. Často připomínají pojízdné vodácké naučné slovníky, neboť jejich plavba je skloubena z rozmanitých vodáckých a turistických pouček. U táborových ohňů zastává funkce vodáckých misionářů mezi nevědomými barbary, kteří si odpoledne dovolili přistát špičkou po proudu nebo jejich pádlo nesevřelo při vjezdu do proudu s lodí úhel přesně tak, jak je to popsáno ve vodáckých biblích, jejichž jsou spoluautory.
Mnoho skupin má svého starce neboli dědka, který již mnoho let, vždy po sezóně, končí s životem na vodě, ale který se přesto stal neoddělitelnou součástí oddílového inventáře. Jeho vzpomínky sahají do šerého dávnověku, kdy po bitvě na Bílé hoře se u nás začala rozvíjet dřevní kanoistika. Pamatuje začátky voroplavby a zná všechny mlynáře na řekách v blízkém i dalekém okolí křestním jménem. Jeho zvetšelá výstroj pochází většinou z válečné kořisti první světové války, jen některý módní výstřelek dodala UNRRA. V různých chlebnících a kapsách uchovává dědek nejrůznější titěrnosti střádané od klukovských let. Kupodivu však nepatří mezi obtížňáky a nikdy se na něho nečeká.
Tímto výčtem nebyly samozřejmě vyčerpány všechny možnosti rozdělení vodáků. Třeba zcela záměrně byly vynechány kategorie nejbližší čtenářům, pro které tato studie vznikla. A proto nechť každý popatří do zrcadla a kolem sebe a doplní si kategorie ctných a seriózních vodáků, do nichž on sám i jeho přátelé nepochybně patří.